Najvyšší správny súd ČR z 1.10.1924 - Písomnosti združenia

Naříkaným rozhodnutím odmítl žalovaný úřad projednati dle všeobecného zákona spolčovacího odvolání stěžujícího si spolku do rozhodnutí zemské správy politické v Praze z 26. května 1922, poněvadž tato stížnost jest podepsána pouze Drem. H. jako starostou stěžujícího si spolku a nikoli také jednatelem tohoto spolku, jak předpisuje odstavec 6 § 9 stanov dosavadních.

    Stížnost do rozhodnutí toho podanou neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.

    Podle 5. a 6. odstavce § 9 spolkových stanov, platných v době vydání naříkaného rozhodnutí, zastupuje starosta spolek jak navenek, t.j. vůči úřadům a osobám třetím, tak i uvnitř, a všechny od spolku vycházející písemnosti (Schriftstücke) podpisují starosta a jednatel (Schriftführer) jménem spolku.

    Z jasného znění těchto stanov jest patrno, že starosta sám jest oprávněn zastupovati, t.j. representovati spolek jedině při osobním styku s úřady neb osobami třetími ve smyslu § 4 litery h) zákona spolčovacího, kdežto pro jakýkoli písemný projev vůle spolkové, který má úřady nebo třetími osobami za projev vůle takové býti uznáván (§ 4 litera f) zákona spolčovacího), jest třeba, aby byl podepsán starostou i jednatelem. Pro opačné tvrzení stížnosti, jež potřebu spolupodpisu starosty a jednatele chce vázati pouze na písemné projevy mající pro spolek platnost vnitřní, nelze ve stanovách nalézti nejmenší opory.

    Pokud stížnost namítá, že se valná hromada spolu usnesla na změně stanov a provedením této změny, zahrnující v sobě i potřebné právní kroky, pověřila svého starostu, a pokud z této okolnosti snaží se dovoditi, že starosta byl pro tento případ zvláštním zmocněncem všech členů spolkových a že proto také byl oprávněn sám odvolání na žalovaný úřad platně podepsati, přehlíží, že ani takového usnesení valné hromady nemůže ještě samo osobě změniti úřadem na vědomí vzaté stanovy, jež pro posouzení platnosti projevené vůle spolkové zůstávají na tak dlouhou výhradnou normou, dokud zákonným způsobem změněny nebyly.

    Jestliže stížnost posléze tvrdí, že žalovaný úřad nebyl oprávněn odvolání stěžujícího si spolku, byť i stíženo bylo formální vadou, prostě odmítnouti, nýbrž měl povinnost vrátiti je nejprve odvolatelům k odstranění oněch formálních vad, nelze jí ani v tomto směru dáti za pravdu, neboť není předpisu, jenž by ve správním řízení úřadu povinnost takovou ukládal. Stejný názor vyslovil nejvyšší správní soud již ve svém nálezu Boh. 626 adm.

    Slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.